< zpět na úvodní stranu
Mám sen. V Praze je 1053 heren – to ovšem není sen, ale realita. Můj sen je, že tak jako ve filmu „Kdyby tisíc klarinetů“ se samopaly a jiné zbraně zázračně proměnily v hudební nástroje, podobně se v těch pražských hernách promění hrací automaty v klavíry a jiné instrumenty. Zvláště herny v blízkosti škol bude mládež hojně navštěvovat, hrát tam i několik hodin denně, přičemž někteří propadnou doživotní hráčské závislosti a nikdo už je z toho nevyléčí.
Tento sen je příliš divoký, já vím, ale něco z něj realizovat lze. Však jeden drobný zázrak už se podařil: Přes neutuchající pokusy zprivatizovat všechno, co ještě z veřejných statků v našem státě zbývá, též navzdory tzv. nastavování procesů optimalizace, nebyl ještě vytunelován náš národní klenot, totiž základní umělecké školství. Stále tu působí spousta výtečných, obětavých hudebních pedagogů, a dovolte mi v tuto chvíli vyznání vděčnosti a lásky: oni, spolu s jinými vzácnými muži a ženami, jsou ta sůl země, která je nad zlato, a která našemu pobytu ve světě dává šmak. Bohudíky byli a jsou mezi námi, tu a tam, i moudří politici a úředníci, kteří jejich práci nemaří a snaží se umožnit ještě většímu počtu mladých lidí hudebně se vzdělávat, tak kultivovat svou duši, imunizovat ji proti ničivým závislostem i proti pasivnímu splývání s odpadním mainstreamem.
Po každých volbách už je zase před volbami, a tak si politiky vybírejme také podle toho, zda vnímají nenahraditelnost uměleckého školství v naší zemi, a hodlají ho velkoryse podpořit. Přece kdybychom na něčem jiném měli ušetřit a uskrovnit se, tak do vzdělávání, jak je ZUŠky poskytují, je třeba investovat štědře, neboť do budoucnosti je třeba investovat. Nevíme, jaká bude, ale víme, že kdo prošel kázní hudební výchovy, jak ji základní umělecké školy poskytují, kdo se hraním ve školním souboru také naučil poslouchat druhé a uplatněním svého talentu přispívat k úspěchu i ostatním, ten snáze najde své místo i ve světě po nás, pokud po nás nezůstane jenom potopa.
Přejeme si ovšem, aby potopa nepřišla, a tak symbolicky nepoškodíme vzácné dílko Milana Dvořáka tekutinou, nýbrž ho šetrně poprášíme zeminou. Tentokrát, aby symbolika byla dokonalá, pro ni dojel pan Dohnal až do Nelahozevsi.
Prosím Karla Růžičku, nechť na výraz přání, aby z této země vzešli noví skvělí muzikanti, posype tento sborníček českých lidových písní úrodnou půdou.
Ať Hospodin nad námi rozjasní svou tvář a požehná i tomuto dílu našich rukou, hlav a srdcí, amen.
Miloš Rejchrt
Toto žehnání zaznělo dne 15. listopadu 2013 na prezentaci alba Milana Dvořáka „Před písničkou smekni“ 2. díl. Úpravy lidových písní vyšly ve Vydavatelství a nakladatelství Českého rozhlasu.
SEN MILOŠE REJCHRTA
Mám sen. V Praze je 1053 heren – to ovšem není sen, ale realita. Můj sen je, že tak jako ve filmu „Kdyby tisíc klarinetů“ se samopaly a jiné zbraně zázračně proměnily v hudební nástroje, podobně se v těch pražských hernách promění hrací automaty v klavíry a jiné instrumenty. Zvláště herny v blízkosti škol bude mládež hojně navštěvovat, hrát tam i několik hodin denně, přičemž někteří propadnou doživotní hráčské závislosti a nikdo už je z toho nevyléčí.
Tento sen je příliš divoký, já vím, ale něco z něj realizovat lze. Však jeden drobný zázrak už se podařil: Přes neutuchající pokusy zprivatizovat všechno, co ještě z veřejných statků v našem státě zbývá, též navzdory tzv. nastavování procesů optimalizace, nebyl ještě vytunelován náš národní klenot, totiž základní umělecké školství. Stále tu působí spousta výtečných, obětavých hudebních pedagogů, a dovolte mi v tuto chvíli vyznání vděčnosti a lásky: oni, spolu s jinými vzácnými muži a ženami, jsou ta sůl země, která je nad zlato, a která našemu pobytu ve světě dává šmak. Bohudíky byli a jsou mezi námi, tu a tam, i moudří politici a úředníci, kteří jejich práci nemaří a snaží se umožnit ještě většímu počtu mladých lidí hudebně se vzdělávat, tak kultivovat svou duši, imunizovat ji proti ničivým závislostem i proti pasivnímu splývání s odpadním mainstreamem.
Po každých volbách už je zase před volbami, a tak si politiky vybírejme také podle toho, zda vnímají nenahraditelnost uměleckého školství v naší zemi, a hodlají ho velkoryse podpořit. Přece kdybychom na něčem jiném měli ušetřit a uskrovnit se, tak do vzdělávání, jak je ZUŠky poskytují, je třeba investovat štědře, neboť do budoucnosti je třeba investovat. Nevíme, jaká bude, ale víme, že kdo prošel kázní hudební výchovy, jak ji základní umělecké školy poskytují, kdo se hraním ve školním souboru také naučil poslouchat druhé a uplatněním svého talentu přispívat k úspěchu i ostatním, ten snáze najde své místo i ve světě po nás, pokud po nás nezůstane jenom potopa.
Přejeme si ovšem, aby potopa nepřišla, a tak symbolicky nepoškodíme vzácné dílko Milana Dvořáka tekutinou, nýbrž ho šetrně poprášíme zeminou. Tentokrát, aby symbolika byla dokonalá, pro ni dojel pan Dohnal až do Nelahozevsi.
Prosím Karla Růžičku, nechť na výraz přání, aby z této země vzešli noví skvělí muzikanti, posype tento sborníček českých lidových písní úrodnou půdou.
Ať Hospodin nad námi rozjasní svou tvář a požehná i tomuto dílu našich rukou, hlav a srdcí, amen.
Miloš Rejchrt
Toto žehnání zaznělo dne 15. listopadu 2013 na prezentaci alba Milana Dvořáka „Před písničkou smekni“ 2. díl. Úpravy lidových písní vyšly ve Vydavatelství a nakladatelství Českého rozhlasu.
© informační portál ZUŠ 2013